Důležitost práce si uvědomuje každý z nás. Vnímáme ji jako povinnost a nutnost k přežití, a to z logického důvodu. Z práce nám jdou peníze a z těchto peněz zaplatíme vše co potřebujeme, ať už střechu nad hlavou, jídlo, či zájmy a zábavu. Přesto těch, kteří by chtěli hodně za málo přibývá. Pocit, že za naši práci nejsme patřičně odměněni je tak stále častější, a to nejen u mladé generace.
Pouze do výše platu
Pocit, že plat není odpovídající není neobvyklý a je obtížné se mu vyhnout. Posuzujeme nejen mzdu, ale také samotnou náročnost práce, kterou vykonáváme. Vnímáme přitom fyzickou a psychickou náročnost, ale také čas, který tomu věnujeme. Díky tomu, že známe pouze práci, kterou vykonáváme, a pozadí, které se za samotným výdělkem firmy skrývá, si nedokážeme představit, můžeme nabýt pocitu, že jsme podceňování, a to doslova. Těch, kteří si práce váží tak rapidně ubývá.
Naše představy se mnohdy bijí se skutečností a pro lepší výkony, které bychom mohli ukázat, potřebujeme motivaci, kterou ovšem dostat nemůžeme. Úkoly, které bychom tak mohli udělat navíc odmítáme, s výmluvou, že za tuto práci nejsme placení. Mnoho jedinců se vymlouvá na fakt, že tuto činnost nemají napsanou v popisu práce, či přímo ve smlouvě, a proto ji nemusíme dělat, ať už by byla sebevíc potřeba. Pokud nám tuto práci poručí nadřízený a vymyká se to našemu běžnému pracovnímu zařazení, pracujeme pomalu a snažíme se práci natáhnout na co nejdelší dobu tak, abychom jí nemuseli dělat tolik, či abychom nedostali další.
Mnoho zaměstnanců si tak snaží určit to, co je a co není jejich pracovní povinností a odmítají přiznat fakt, že jsou vlastně placeni za vše, co je potřeba udělat. Pokud by ovšem veškerá tato práce byla uvedená v nějakém dokumentu, strávili bychom více času samotným čtením, než prací a ani tak by se tam vše neobjevilo. Mnoho těchto činností se totiž objevuje jednorázově, a tak nejsou zaznamenány.
Může za to forma mzdy
Nejčastěji se setkáváme s formou mzdy, která je určena hodinově, namísto úkolově, a to zejména z toho důvodu, že množství vykonané práce se může pokaždé lišit podle různých faktorů. Zaměstnavatel se tak snaží sjednotit podmínky pro výplatu tak, aby mzda nebyla závislá na množství vykonané práce, ale pouze na čase, který v samotné práci strávíme, i z důvodu, že pokud se na práci podílí více lidí, bylo by obtížnější určit, jaká odměna, komu náleží.
Díky tomu mnoho lidí nabývá dojmu, že jsou skutečně placeni pouze za čas a množství práce není podstatné. Jsme tedy placeni i za to, že nic neděláme, což je příjemný pocit. Pokud by však byl plat určován úkolově, naše myšlení by se sice změnilo a práci navíc bychom vyhledávali. Ovšem mohly by se zde vytvořit hádky o to, kdo může za to, že práce vykonána nebyla a to, že díky tomu trpí výplata všech.
Hodinová mzda s určením toho, co by se v této době mělo stihnout, pokud to daná práce umožňuje, je tak výborným řešením, aby se tomu zamezilo. Pocit, že náš čas je cennější než samotná práce, je tak umocňován, a to i díky snaze využívat náš volný čas efektivně pro své vlastní potřeby. Mnoho lidí si uvědomuje, co vše by mohl udělat v čase, který v práci stráví a těmto činnostem přikládá větší důležitost než samotnému výdělku. Dalo by se tedy říci, že svůj osobní život stavíme nad pracovní.
Jeden bez druhého by nefungoval
Díky tomuto přístupu vznikl nový fenomén, kdy lidé touží dostávat plat bez vynaložení většího úsilí. Mnoho jedinců tak touží po práci, kde by nemuseli téměř nic dělat, a přesto by dostávali nadprůměrný plat. Představa o obsahu jednotlivých profesí se tak stává zcestná, a to hlavně díky představám a informacím, které se na nás hrnou z okolí. Málokdo si tak uvědomuje, že každá práce má své klady, ale také zápory.
Pracovních sil tak velmi rapidně ubývá. Mnoho studentů se snaží najít si práci tak, aby nemuseli pracovat rukama, jelikož mají pocit, že taková práce je pod jejich úroveň a není patřičně ohodnocená. A nejsou to jen oni. I lidé, kteří již manuálně pracují tento pocit mají. Z různých směrů se tak line názor, že bez jejich práce by nic nefungovalo a ostatní si neuvědomují, že bez jejich pracovního úsilí by ostatní nemohli dostat plat, nebo dokonce, že jejich práce by nebyla potřeba.
Uvědomujeme si sice, že pokud by tu jeden či druhý nebyl, nemohl by vydělat nikdo, ovšem nahlas to nikdo nevysloví. Jednotlivé profese se tak velmi doplňují. Jedna bez druhé by existovat nemohla. je to jednoduché, pokud chcete prodat určitý výrobek, potřebujete někoho, kdo jej vyrobí a někoho, kdo jej dokáže prodat. Pokud by toto spojení nebylo, výrobek by se buď nevyrobil, nebo by se neprodal a nikdo by na něm nevydělal.
Určit tak, kdo je důležitější či jaká je adekvátní odměna bývá velmi složité. To, dle jakých pravidel a propočtů se výše platu určuje je u jednotlivých prací těžké určit. Nezbývá než věřit, že ti, kteří to určují tomu opravdu rozumí a snaží se o to, aby každý dostal díl, který mu po právu náleží. I přes to se touze po tom, dostávat plat za nic nevyhneme a budeme to tom i nadále snít a doufat v to. Realizace této představy by totiž mohla fungovat pouze v utopistickém světě, který je také pouhou touhou nás všech.